Monika Fryčová se opět vydává na cestu, přesněji – nyní je na cestě. Cestuje stále. Teď však okolnosti i cíl této cesty mají skrytý smysl.  Stává se na několik měsíců poutníkem i poslem. Tím kdo cestuje za poznáním, ale zároveň nepřijíždí s prázdnou.
Děje se zde performance časově jasně neohraničená: umělkyně je pohyblivou sochou z motorky, kombinézy, vlastního těla a 20 kilo nasolených sušených ryb bacalhau da Islândia.

Umělkyně, která je již dlouhodobě soukromou etnografkou a cestovatelkou, necestuje pouze pro vlastní potěšení či za zážitky, jak bývá obvyklé. Tady zcela jistě nejde o turismus, ale o hledání indicií,  zdrojů, díky kterým zakoušíme život. Překvapením může být osvícení. To, které nemůžeme naplánovat a které není přímo úměrné vzdálenostem, ani množství myšlenek, knih či informací, které jsme poznali, analyzovali, systematizovali.
Jsme moderními lidmi, kteří si zvykli používat rozum k plánovanému ovládání světa, zvyšování své bezpečnosti, pohodlí, efektivity a zisku. Modernistický projekt, který spojoval prosperitu s totálním ovládnutím citů a srdce rozumem, dávno selhal.
Zde se musíme naopak nechat vést světem a životem tak, jak přichází.

Monika Fryčová převáží na své islandské vespě – malé motorce, cestujíce zásadně po místních silnicích, dvacet kilo tradiční pochoutky. Vysušené a nasolené rybí maso uchovává zdroj energie i za velmi nepříznivých podmínek. Je přirozeně konzervováno, aby mohlo být kdykoliv použito. Technologie, která je tradiční a v zásadě principielně jednoduchá, dosáhla dokonalosti. Je specifickou místní znalostí, kterou není třeba nijak zásadně měnit, protože je nepřekonatelná. I když bychom mohli pod dojmem moderně objektivních poznatků chemie nalézt způsoby, jak vytěžit z ryb ještě více, nemáme tu potřebu z respektu k dobré tradici.

Cesta má svůj začátek v Seyðisfjörður a konec v Lisabonu – mezitím se nalézá řada záchytných bodů v Dánsku, Německu, Rakousku či jiných, dosud neznámých místech, na kterých bude projekt představen v uměleckém prostředí i běžném životě podle aktuálních okolností.

Umělkyně si dala utilitární úkol – být poslem – messengerem, dodavatelem, který provází vzácné zboží  a je osobně garantem jeho dodání ve vynikající kvalitě, i když jeho (její) odměnou nebude zisk. Cílem této performance není obchod, přesněji – akce je jeho pravým opakem. Z racionálního pohledu je vpravdě absurdní, přesně tak, aby byla vyloučena jakákoliv prvoplánová spekulace.

Umělkyně věří v hluboký smysl. Jaká je ale hodnota překonání takto obrovské vzdálenosti? Riskuje příliš mnoho pro zdánlivě velmi málo. Toto umění je silné, protože se nestalo zbožím – produktem, který by byl komodifikován a obchodován, ačkoliv umělkyně sama převáží takový produkt – zboží, které bylo a je z Islandu exportováno do celého světa, Portugalsko nevyjímaje. Umělkyně nasazuje, investuje svoji životní sílu, vytváří předpoklady pro situaci, která je nebezpečná, nepohodlná a kdy se zbavuje materiálního spojení s místem ze kterého by mohla takový projekt pohodlně řídit. Navozuje existenciální situaci, otevírající prostor opravdovosti, upřímnosti a možná je tak blíž zjevení pravého smyslu, i když jeho příchod není zaručen.
Pohyb na cestě je zde zásadní faktor, uvnitř proudu, který uvádí v život pohyb, rozehrávající sítě interakcí – fantastický život. Ten, který se odehrává dnes, nyní, v tomto okamžiku.

Umělkyně se stává etnografkou: sbírá, záznamy a fragmenty světa, národů, života, země. Jakou cenu má osobní svědectví cestovatele v době, kdy můžeme být spravování o místech na cestě v reálném čase na sociálních sítích, či sledovat neznámý terén na on – line satelitních mapách?  Umělkyně se vzdává těchto sofistikovaných zprostředkujících pomůcek, jejichž cílem je z pohledu efektivnosti a ekonomie žít lépe, zažít více. Modernistická ekonomie a efektivita, která i když přehodnocená stále ovládá tento svět, v tomto projektu nemá místo.

Poznání z cesty i její pouhé plynutí budou zaznamenány v průběžně vznikajícím video filmu – Road mowie a následně textu knihy, i když v zásadě nemůžeme očekávat, že nám bude předložen
snadno uchopitelný popis, nebo tradiční cestovatelský dokument.

Příliš často dnes slyšíme o krizi, o spekulacích, o abstraktních účetních operacích na globálních finančních trzích, které ovlivňují  a mění podmínky života celých zemí a regionů. Místo odkud Monika Fryčová vyjíždí i kam míří byly touto krizí silně zasaženy. Otázka je také: co je místní a globální, co může udělat jednotlivý člověk, jaký je jeho význam? Z jaké perspektivy to posuzujeme?

Místa, která stojí na začátku a konci této cesty jsou si něčím podobná: mořeplavba, rybolov, ryby jako důležitý a tradiční zdroj obživy. Na druhé straně jsou ztělesněním totálních protikladů: chladný sever je zaměřen na rozum, analýzu, budoucnost a plánování. Žhavý jih vládne zase intuicí, emocemi, a srdcem. Nebo je to jinak?

Zdá se, že svět je ze své podstaty propojený původní přirozeností, vyššími principy a zákony, které ovládají i úplné protiklady.  Vše plyne, je v proměnách, dynamickém sepětí  a interakci. Jak se však napojit na tento flux, jestliže faktorů, které jej ovlivňují je tolik, že je sotva můžeme všechny analyzovat včas? Možná však máme i jiné schopnosti poznání…

Dnešní doba je pro cestovatele a dobrodruhy trochu frustrující: asi již neexistují bílá místa a neznámo, které by šly objevit. Neexistují zdánlivě, protože můžeme poznat zvenku pouze popisy a informace, vidět záznamy, číst texty. Avšak cestovateli  a objeviteli se staneme ve chvíli, kdy je začneme sami žít.

Někteří slavní cestovatelé minulosti českého původu k tomuto zmizení bílých míst možná sami přispěli, na druhou stranu nám přinesli zprávy o světě, který nenávratně mizel, byl modernizován, kolonizován, globalizován, homogenizován. Ačkoliv je jasné, že myšlenkový podklad těchto procesů selhal, proces samotný pokračuje, dokonce se zrychluje.

Otázkou zůstává, kde je rovnováha, která zaručí, že jedinečné místní  a kulturní podmínky v různých částech světa zůstanou uchovány v autenticitě, zároveň však nebudou v totální izolaci. Možná i na takovou otázku bude Monika Fryčová hledat odpověď.

17.9. 2013 Oldřich Bystřický

All rights reserved Copyright © 2019 Monika Fryčová